Nemocnice v Semilech byla slavnostně otevřena 28. záři 1908 za účasti zástupců všech místních úřadů, členů okresního zastupitelstva, představitelů města, škol, starostů okolních obcí a velkého množství obyvatel z města i okolí. Slavnost začala v 9 hodin dopoledne vysvěcením budov, které provedl administrátor semilské farnosti Josef Filler. Ač celý slavnostní ceremoniál měl probíhat venku, vydatný déšť slavnost pokazil, takže další program musel být přeložen do chodby hlavní budovy a přilehlých prostor. Chodba byla přeplněna diváky, z nichž projevy slyšeli jen ti nejbližší. Místo nemocného okresního starosty Antonína Dlaboly z Bozkova promluvil jeho náměstek, semilský starosta MUDr. Antonín Špidlen. Hlavní projev pronesl člen okresního výboru JUDr.Antonín Zeman a jak potom napsal krajový tisk, "procítěný jeho projev poslouchán byl s nadšením". Po svém vystoupení předal Dr. Zeman nemocnici jménem okresního zastupitelstva primáři Dr.Otto Kubátovi, který rovněž krátce promluvil. Po projevech sloužil páter Filler v nemocniční kapli první zpívanou mži se slavnostním Te Deum. Když bohoslužby skončily, prohlédli si účastníci slavnosti v prosklených skříních vystavené potřeby pro chirurgické zákroky a další lékařské nástroje. Výklad k nim podávali obvodní lékaři Dr.Škoda, dr.Toth, dr.Petřík, okresní úřední lékař Dr.Nedomlel a továrník Dr.Hybler .

Okresní zastupitelstvo se rozhodlo, že nemocnice ponese jméno císaře Františka Josefa I. Dopisní papíry a jiné tiskopisy byly opatřeny nadpisem "Okresní nemocnice císaře Františka Josefa I. v Semilech“. Zřejmě se očekávalo, že nemocnice pod tímto názvem snáze dosáhne přiznání práva veřejnosti, což bylo prioritním zájmem zastupitelstva. Zveřejnění ústavu by znamenalo, že náklady s provozem spojené bude hradit stát. O udělení práva veřejnosti požádalo zastupitelstvo zemský sněm Království českého prostřednictvím zemského výboru již v únoru 1908. Žádost však byla vrácena k doplnění o ověřený opis kolaudačního protokolu, o povolovací výměr stavebního úřadu, o popis nemocničních budov, inventární soupis všeho zařízení a lékařských nástrojů. K žádosti mělo být dále přiloženo usnesení okresního zastupitelstva, že nemocniční budovy s veškerým vnitřním zařízením bezplatně věnuje nemocnici po dobu trvání práva veřejnosti a konečně doklad o tom, že předávaný majetek není zatížen žádnými knihovními nebo neknihovními břemeny.

Doplněnou žádost se všemi požadovanými přílohami zaslalo okresní zastupitelstvo 4.záři 1908 zemskému výboru a ten 13.října 1908 připravil a odsouhlasil návrh osnovy zákona, jímž mělo být právo veřejnosti přiznáno. Vlastní zákon však musel schválit zemský sněm. Vývoj politických událostí právě v této době se stal vážnou, dlouho nepřekonatelnou překážkou schválení zmíněného zákona. Jednání českého zemského sněmu bylo nepřetržitě paralyzováno sněmovními obstrukcemi německých poslanců, které vyvrcholily 15.října 1908 rvačkami a dalšími nechutnými scénami ve sněmovní síni, takže vláda bezprostředně poté sněm uzavřela. Nacionální rozvášněnost rostla, docházelo k pouličním srážkám, což vedlo k tomu, že 2.prosince 1908, právě v ten 60.výročí panování císaře Františka Josefa I. vláda vyhlásila stanné právo. Přes několik pokusů o urovnání a uklidnění rozvášněných stran, sněm prakticky do začátku světové války svou zákonodárnou činnost neobnovil. Semilská nemocnice zůstala nadále ústavem soukromým ve vlastnictví okresního zastupitelstva. Účetní a pokladní agendu pro ni vykonával bezplatně okresní tajemník Čeněk Hák. Okresní výbor zadával formou výběrového řízení pro nemocnici dodávky potravin, léků, dezinfekčních, čistících prostředků a dalších potřeb. Své nabídky podávali místní obchodníci v zapečetěných obálkách většinou v prosinci pro následující rok. Výběr dodavatelů byl prováděn po cenovém porovnání .

Od otevření nemocnice do konce roku 1908 bylo přijato 56 pacientů, z nichž bylo 32 propuštěno po vyléčení, 12 po zlepšení zdravotního stavu, jeden se vrátil domů nevyléčený a pět pacientů během hospitalizace zemřelo. Koncem roku zůstalo v ošetřování šest nemocných. Protože primář Dr.Kubát byl do roku 1911 jediným lékařem v nemocnici, asistoval mu v této tobě při 57 náročnějších chirurgických výkonech semilský obvodní lékař Dr.František Škoda. Až 1.záři 1911 nastoupil na místo sekundáře MUDr.Antonín Lysý, syn ševce z Rovenska pod Troskami, narozený roku 1876, který díky své píli a houževnatosti dosáhl po studiích v Jičíně doktorátu na pražské univerzitě.

Ač měla nemocnice v prvních letech jen 50 lůžek, její kapacita nebyla využívána. Ti, kdož potřebovali nemocniční péči, obraceli se především na ústavy veřejné, kde nemuseli platit a jen když nebylo vyhnutí přicházeli do nemocnice v Semilech. Pro primáře Dr.Kubáta bylo jistě málo příjemné, když se musel při přijímání pacienta ptát, zda má peníze a může si pobyt zaplatit. Počet zaměstnanců ústavu tak často převyšoval počet ošetřovaných. Nemocnice měla ve stavu do roku 1911 celkem 11 pracovníků - primáře, správce, čtyři řeholní sestry, čtyři služky a zřízence v kumulované funkci sluhy, domovníka a topiče. Z řádových sester, které měly kvalifikaci ošetřovatelek, pracovala jedna jako kuchařka. V roce 1909 vynaložil okresní výbor na vydržování nemocnice 13 tisíc korun, navíc zaplatil za dodatečné úpravy v nemocničních budovách, požadované zemským výborem a za doplnění inventáře 38 857 K. Protože naděje na získání práva veřejnosti byla mizivá, podal okresní výbor 14.října 1910 alespoň žádost k zemskému výboru o jednorázový příspěvek s odůvodněním, že vydržování nemocnice od otevřeni do 1.října 1910 jej přišlo na 28 448 K a do vybavení ústavu investoval v roce 1910 dalších 27 536 K. Žádost však byla bezvýsledná.

V roce 1911, kdy chudý semilský okres se už jen velmi těžko vypořádával s umořováním poskytnutého úvěru, s placením úroků a s narůstajícími výdaji nejen na nemocnici, ale i na údržbu okresních komunikací, přišla další pohroma. Márnice vlivem působení spodních pramenů se sesedala a objevily se hrozivé trhliny. Okresní výbor vypsal 2l.července 1911 konkurz na zbourání staré a postavení nové márnice s termínem přihlášek do 8.srpna. Stavba byla opět zadána stavitelům Kosařovi a Brodskému a to za 6338 K. Márnice se musela postavit na jiném, vzdálenějším místě, méně ohrožovaném sesuvy půdy. Dříve než ke stavbě došlo, bylo nutno zřídit cestu, po níž by se materiál mohl na staveniště dopravovat. Úkol připadl okresnímu cestmistrovi Františku Benešovi, který přístupovou komunikaci dokončil 8.září a umožnil tak následné zahájení stavby .

V roce 1912 zaslal okresní výbor, v jehož čele stanul nový starosta, podmoklický továrník Jindřich Kulich, zemskému výboru dokonce tři naléhavé žádosti o příspěvek. Melich uvedl, že každoroční schodky nemocnice činí kolen 13 tisíc korun, což je pro rozpočet okresu naprosto neúnosné, takže pokud nemocnice nedosáhne do konce roku práva veřejnosti, bude muset být v roce 1913 uzavřena. Všechny tři žádosti zemský výbor zamítl, ale splnění pohrůžky bylo odloženo, protože nefunkční český zemský sněm byl v roce 1913 nahrazen zemskou správní komisí vybavenou zákonodárnou pravomocí. Semilské nemocnici i dalším nemocnicím v Čechách, které měly stejné problémy, svitla nová naděje. Konečně 18.července 1914 zaslala zemská správní komise okresnímu výboru do Semil toužebně očekávané oznámení.

Jeho c.a k. apoštolské Veličenstvo ráčil Nejvyšším rozhodnutím ze dne 1. července 1914 nejmilostivěji vydati císařský patent jehož první článek zní:

Jubilejní okresní nemocnici císaře Františka Josefa v Duchcově, okresní nemocnici ve Falknově, jubilejní okresní nemocnici císaře Františka Josefa I. městské obce Krumlovské, okresní nemocnici v Maršově IV, nemocnici císaře Františka Josefa v Plané a jubilejní nemocnici císaře a krále Františka Josefa I.v Semilech uděluje se ve smyslu zákona, daného 5.března 1888 čís.19 z.z., kterým upravují se veřejnoprávní poměry všeobecných veřejných nemocnic v Čechách, právo veřejnosti. Císařský patent tento nabývá platnosti dnem vyhlášení svého v zemském zákoníku pro království České. 0 tom dáváme okresnímu výboru usnesení Zemské správní komise království Českého ze dne 15.července 1914 s tím doložením věděti, že změněný císařský patent byl v Zemském zákoníku pro Království České dne 7.července 1914 uveřejněn.

Slavný 7. červenec 1914 tak znamenal pro semilskou nemocnici v otázce financování zásadní obrat k lepšímu, ale světová válka, která o tři týdny později vypukla, přinesla těžkosti jiného druhu. Sekundář Dr.Lysý byl na základě výnosu ministerstva vnitra ze 4.8. 1914 o povolání 1ékařů do vojska, odvelen do vojenské nemocnice v Opatii. Primář Dr.Kubát zůstal opět v ústavu sám. A nejen to. Válečný konflikt měl ještě další důsledky. Na vojnu musel narukovat také semilský zvěrolékař a okresní zastupitelstvo 5.listopadu 1914 schválilo, aby Dr.Kubát souběžně s funkcí v nemocnici vykonával také funkci městského zvěrolékaře.

Válka vyvolala velkou potřebu nemocničních lůžek. Z frontových linií byl přivážen do vnitrozemí velký počet raněných a infekčními chorobami nakažených vojáků. Největší vojenská nemocnice v Čechách byla urychleně postavena v Pardubicích. Měla 365 baráků, 10 tisíc lůžek, o raněné a nemocné pečovalo 3000 osob. Ale ani to nestačilo. Menší vojenské nemocnice byly zakládány po celých Čechách. Záložní vojenská nemocnice byla zřízena také v Turnově a nemocnice v Semilech se stala její pobočkou. Pro vojsko byla zabrána celá hlavní budova, pro civilisty zbyl jen infekční pavilon, jehož jedna třetina byla vyhrazena pro pacienty stižené přenosnými chorobami, zbývající část pro ostatní nemocné. V tomto pavilonu však nastaly problémy s vytápěním, když z příkazu zemské správní komise v Praze navštívila nemocnici 24 .února 1915 náhlá kontrola zaměřená na hospodaření s uhlím, jehož začal být citelný nedostatek. Kontroloři shledali, že nemocnice spotřebuje v zimě až 10 q uhlí denně v létě 2 q a označili spotřebu za nadměrnou. Pří hledání příčin vysoké spotřeby zjistili, že je způsobena 60 metrů dlouhým vedením od kotelny v hlavní budově do infekčního pavilonu, nařídili toto vedení úplně odstranit a v pavilonu instalovat obyčejná nasýpací kamna na uhlí.

Časy, kdy nemocnice byla nedostatečně využívána, skončily. Nastaly starosti opačného druhu, kam nemocné umístit. Již na podzim 1914 musela správa nemocnice odmítnout požadavek na přijetí dvaceti paralytiků. Tlak na rozšíření lůžkové kapacity vyvinula i vojenská správa, jejíž zástupci přijeli do Semil a jednali s primářem Dr.Kubátem o možnosti zvýšit počet lůžek na 200. Tak náročnému požadavku primář pochopitelně vyhovět nemohl. Vlivem válečných poměrů výrazně vzrostl počet případů tuberkulózy. V letech 1915-1917 byl zaznamenán enormní nárůst mimopracovních úrazů. Nepochybně šlo o případy sebepoškozování motivované snahou vyhnout se vojenské službě.

Dispozice k provozu vojenské části nemocnice přicházely z Turnova, do Turnova se hlásily stavy nemocných a posílaly vzorky krve pacientů. Mouku pro vojáky dodávala vojenská intendantura v Praze, která také přidělovala pro stravování vojáků, jichž bylo většinou kolem sedmdesáti, hovězí dobytek. V březnu 1915 pobývala v Semilech po tři dny zemská kontrola . Vzhledem k očekávanému velkému nedostatku potravin doporučila, aby si nemocnice opatřila větší zásoby mouky, brambor a omastku. Správce se o zásobování civilních i vojenských pacientů poctivě staral. Později byl dokonce v Jičíně odsouzen k pokutě za nehlášenou porážku prasete a podávání vína nemocným. Správní výbor nemocnice, jehož předsedou byl v té době František Kobrle, se rozhodl za něho pokutu zaplatit z nemocničního fondu. Vojenské velitelství v Turnově naopak udělilo semilské nemocnici pochvalné uznání za úspěšné léčení a dobré stravování vojáků.

Výnosem místodržitelství z 8.12.1915 byly zavedeny ve všech nemocnicích v Čechách pro vojáky stejné denní ošetřovací sazby - pro mužstvo 3.50 K, pro důstojníky 4 K. Protože tyto sazby byly vyšší, než u civilních osob, finanční situace ústavu se rychle zlepšovala a nemocnice si dokonce začala vytvářet rezervy.

Úkolům vztahujícím se k nemocnici se nevyhnul ani okresní hejtman. Dne 1.června 1915 mu místodržitelský viceprezident Dr.Vojáček přikázal, aby "vší silou neúnavně o to pečoval, aby vojáci přijímaní do vojenské nemocnice byli při příchodu dokonale zbaveni vší ".

Z vojenského velitelství v Praze přijížděly kontroly, zda vojáci nejsou v nemocnici "předržováni" a hospitalizováni jen po nezbytně nutnou dobu. Některým vojákům se však právě v době kontroly zdravotní stav pronikavě zhoršil. Dovedli si pobyt prodloužit.

Jeden z dlouhodobě nemocných vojáků se ujal pečení chleba pro celou nemocnici. Chléb byl chutný a tak mu zaměstnanci i pacienti drželi palce, aby mu nemoc dlouho vydržela. Správní výbor nemocnice mu přiznal pravidelnou měsíční odměnu 10 korun. I další vojáci konali občas pro ústav užitečné služby. V dubnu 1915 vyměnili ve třech místnostech podlahy, opravili dlažby, prováděli zámečnické práce. V listopadu téhož roku postavili chlívek a správce nemocnice do něho koupil dvě prasátka k vykrmeni a po jejich zkonzumování další tři.

Od dubna 1917 byla semilská nemocnice vyhrazena pro nemocné malárií, všichni ostatní vojenští pacienti byli předisponováni do Turnova. Stav vojáků se udržoval přibližně na počtu 70, jakmile se jejich počet snížil, byl hned druhý den doplněn na plný stav.

Infekční pavilon, sloužící civilním pacientům, byl trvale přeplněný. Proto bylo 27.listopadu 1917 rozhodnuto koupit z nemocničního fondu Döckerův přenosný barák izolační za 26 052 K včetně zařízení v ceně 5732 K. Barák byl postaven východně od hospodářské budovy. Měl dvě oddělení po sedmi postelích, každé s vlastním vchodem. V baráku byla dále místnost pro ošetřovatele, koupelna, místnost pro ohřívání jídel a umývání nádobí. Kapacita baráku, daného do užívání 26.února 1918, byla později rozšířena na 20 lůžek.

Konec války uvítali všichni s nadšením. Vojáci se nechali před vchodem do hlavní budovy vyfotografovat spolu se zaměstnanci nemocnice. Dva v popředí drželi tabuli s nápisem „Na památku vojenského lazaretu MALARIE ve všeobecné nemocnici semilské,ukončeného v den míru 29.10.1918. Ať žije 2.četa ulejváků!" Z rozkazu vojenského velitelství v Praze byla filiálka záložní vojenské nemocnice v Semilech dnem 9.1istopadu rozpuštěna. Život se dostával zase do normálních kolejí. Z Charvátska se vrátil sekundář Dr.Lysý a primář Dr.Kubát přestal dělat zvěrolékaře. Na základě výnosu zemského správního výboru ze 17.12.1918 o názvech připomínajících bývalé rakouské mocnářství byl název nemocnice začátkem ledna 1919 změněn na "Všeobecná veřejná nemocnice v Semilech".

Všeobecná veřejná nemocnice v letech 1919-1927

Na začátku tohoto období, krátce po skončeni první světové války, měl areál Všeobecné veřejné nemocnice v Semilech následující uspořádání:

Nemocniční objekty stály na parcelách č.k. 450-453. Zelené plochy u nemocnice č.k. 1530/1, 1453/2 a 1534 měly výměru 1 ha 83 a 61 m2. Z toho připadalo 1500 m2 na zelinářskou zahradu, zbytek plochy měl parkovou úpravu. K nemocnici patřily i zatravněné parcely č.k. 1532, 1533/1, 1534/2, 1536/1 a 1537 u Jizery pod silnicí, na nichž byly umístěny studně na užitkovou vodu z Jizery a pět žump, do kterých ústily nemocniční kanály. Usazené kaly z žump byly odváženy, splašky smíšené s vápnem a filtrované byly pouštěny do řeky. Všechny tyto pozemky měly výměru 2 ha 66 a 2 m2. Pozemek nad silnicí ohrazen byl vpředu plotem z drátěného pletiva na kamenné podezdívce, vzadu plotem dřevěným. Do celé nemocnice byla zavedena pramenitá pitná voda z vlastního vodovodu. Elektrický proud byl nadále dodáván z továrny firmy Fr.Matouš v Benešově. Ústav byl vybaven domácím telefonem a stanicí pro místní a meziměstské hovory. Nemocnice vykazovala 110 lůžek, ale jen 96 z nich bylo určeno pro pacienty, zbývajících 14 pro ústavní personál.

Hlavní jednopatrová budova, nejblíže k okresní silnici, byla postavena na ploše 586 m2. Vestibulem v přizemí byl celý objekt rozdělen na dvě stejná křídla uzavřená na obě strany prosklenými kývacími dveřmi. V levé části se nacházel aseptický operační sál pro čistou chirurgii s předsíní, sterilizační místnost a koupelna pro lékaře. Odtud bylo možno vejít malou chodbou do laboratoře, temné komory s rentgenem a bytu lékaře. Dále byl v této části čtyřlůžkový pokoj pro pacienty, kancelář správce nemocnice, zdviž, hydroterapeutická síňka s dvěma sprchami, sedacím a obyčejným střikem. V pravém křídle se nacházela ordinace s čekárnou, septický operační sál, jeden dvoulůžkový a jeden šestilůžkový pokoj pro nemocné s vchodem ke kryté verandě, kaple, koupelna, komůrka pro uložení úklidových prostředků a záchody.

Stejně jako přízemí bylo i první poschodí rozděleno prosklenými kývacími dveřmi na dvě části se shodným uspořádáním, z nichž jedna byla určena pro muže, druhá pro ženy. V každé byl jeden jedenáctilůžkový pokoj s vchodem na verandu, dva pokoje pětilůžkové a jeden třílůžkový, celkem tedy osm pokojů se 48 lůžky. Na druhé straně chodby mělo každé oddělení koupelnu se dvěma vanami, sprchami a záchody. Jen v jednom se obě části od sebe lišily - v levé byla zdviž, v pravé ve stejné velikosti kuchyňka na ohříváni jídel.

Půda opatřená železnými dveřmi byla zděnou příčkou rozdělena na dvě části, z nichž jedna sloužila za skladiště různých potřeb. V suterénu se nacházela místnost pro elektrické osvětlení s akumulátorovou baterií, strojovna výtahu, kotelna s dvěma nízkotlakými kotly pro parní ústřední vytápění a menším kotlem pro ohřívání vody do operačních sálů a lázní. Vedle byla komora na palivo, byty domovníka a služek se sociálním zařízením.

Přízemní hospodářská budova o půdorysné ploše 482,9 m2 stála na stráni nad hlavní budovou. Mezi oběma objekty byl dlážděný dvorek s dřevěnou kolnou pro uhlí a dříví. S hlavním pavilonem byla hospodářská budova spojena dřevěným krytým mostem s ohnivzdorným spodkem. V hospodářské budově se nacházely čtyři pokoje řeholních ošetřovatelek s koupelnou a záchodem, kuchyň, spižírna, škrabárna brambor, umývárna nádobí, místnost pro výdej jídel, pekárna s chlebovou pecí, prádelna, sušárna, mandlovna, místnost pro opravy a úschovu prádla a pochopitelně sociální zařízení. I hospodářská budova měla půdu a pod byty ošetřovatelek sklep. Do prádelny se elektrickým čerpadlem (umístěným v malém domečku poblíž budovy), čerpala užitková voda ze studní pod silnicí. Nedaleko byla ještě zděná a poklopen opatřená jáma na smetí a popel. Východně od hospodářské budovy stál Döckerův přenosný barák rozdělený na dvě oddělení pro nemocné s vlastním vchodem. Chodba oddělovala místnost pro ošetřovatele, koupelnu, ohřívárnu jídel a umývárnu nádobí.

Infekční pavilon v pozadí na stráni zaujímal plochu 352 m2. Měl tři samostatné vchody, každý vedl do jednoho oddělení. Levé křídlo sestávalo z chodby, dvou čtyřlůžkových pokojů pro pacienty, pokoje ošetřovatele, koupelny a záchodu. Téměř stejné uspořádání měla část pravá, jen místo pokoje pro ošetřovatele tu byl další dvoulůžkový pokoj pro pacienty. Ve středové části byly dva dvoulůžkové pokoje pro nemocné, byt ošetřovatele, koupelna a záchod.

V přední části stranou stojící márnice byla pitevna s umývárnou, za ní místnost pro uložení zemřelých a výpravna pro jejich upravení k pohřbu. V zadní části domku byl umístěn stabilní dezinfekční přístroj a vedle koupelna pro dezinfektora.

Okresní správní komise jako vrchní správa nemocnice vypracovala pro ústav 13.prosince 1921 řádné stanovy. Podepsal je nový předseda správního výboru Kliment Vavřík a dva jeho členové, hodinář Bedřich Falcman a továrník MUDr.Josef Hybler. Stanovy byly 1O.března 1922 schváleny výnosem Zemské správy politické v Praze. Nemocnice v Semilech byla nejen jedinou veřejnou nemocnicí v celém politickém okrese, ale zajišťovala lůžkovou zdravotní péči v rozsáhlém obvodu Pojizeří až po Turnov a Český Dub, neboť městská nemocnice v Turnově bez práva veřejnosti, otevřené v srpnu 1890 a projektovaná pro dvacet lůžek, nestačila. Na opačné straně, na Jilemnicku, byla okresní nemocnice v Jilemnici, založená roku 1887 a ve Vysokém z roku 1898.